Jak vznikala naše příjmení

Pravopis příjmení mívá některé zvláštnosti. Uchovává se v něm často rozkolísanost písařských zvyklostí či starý pravopis: Aulický, Ausobský (au = ou), Czerný, Czesaný, Koczka (cz = č), Gerzabek, Girsa (g = j), Mjk (j = í), Wawra, Wowes apod. Některá příjmení stejného znění známe z několika způsobů zápisů: Ševců i Šefců. V jedné rodině mohlo být různými matrikáři zapsáno jméno různě: vedle Šťálik je i Šťálík, a dokonce i Šťáhlík, příbuzní Jaroslava Vrchlickkého , do matriky zapsaného jako Frida, se psali i Frída a Frýda. Kolísání kvantity, záměny i > y, uchování spřežkového pravopisu, spodoba znělosti a pod. vedou k tomu, že se příjmení původně totožná od sebe vzdálila a v moderní době je chápeme jako samostatná. Platí to o jménech domácího původu, jak je zřejmé z řady hesel, v našem slovníku, ještě výraznější je to u jmen německého původu, kde vedle sebe mnohdy stojí podoba korektní, nářeční podoba i podoby v různém stupni počeštění (Müller - Miler, Schmidt - Šmíd, Schwarz - Švarc a Švorc).

Tu a tam se shledáváme u českých rodin i s českými příjmeními psanými německým pravopisem. Jejich podoba vznikla vlivem germanizačního tlaku: Mattausch, Patzak. Často byla svémocně nositeli v 19. století zpět přepsána: Matouš, Pacák. Někdy návrat zůstal na poloviční cestě: Mattuš, Štech (ze Stech a toto ze Štěch). Vlivem německého prostředí byla příjmení k nepoznání zkomolena: o dnešním příjmení Trohař lze soudit, že vzniklo na Bezdružicku pravopisným poněmčením jména Drahoš - Trohosch a to bylo zpět počeštěno v dnešní podobu. Podobně příjmení Šorš vzniklo z německého přepisu českého nářečního Schoř = tchoř (Schorsch) a bylo zpět počeštěno.

Kdysi bylo české příjmení v nečeském textu psáno v přeložené podobě (např. Kříž se psal v latinském textu Crux) nebo v podobě přizpůsobené latině (Doubravský se psal Dubravus). V humanistické době bývalo takové polatinšťování běžné v celé Evropě (Descartes - Cartesius, Komenský - Komenius). Někdy se příjmení polatinšťovalo jen zčásti, přidáním latinské koncovky. Tak vznikl ze Smíška Smiechus. Dodnes máme na tuto módu památku v příjmeních, jako je Faber (Kovář), Ferus (Plachý), Mitis (Tichý), někdy poněkud zkomolených (Mikiska z Mitis = Tichý, Parbus z Parvus = Malý, Pištora z Pistor = Pekař). Podobně v německém textu se objevovalo české jméno buď v překladu, nebo alespoň přizpůsobeno němčině. Zatímco v 19. století byla tato praxe běžná a bezpříznaková, za německé okupace v letech 1939 až 1945 byly podobné tendence chápány jako projev kolaborace.

Pro pravopis současných příjmení platí, že musí být psána tak, jak jsou zachycena v rodných dokladech, bez ohledu na současnou pravopisnou normu.