Jak vznikala naše příjmení

Zajímavou skupinu příjmení tvoří příjmení ze slov cizího původu. Nejsou českou zvláštností, vyskytují se všude tam, kde se stýkají různé národní jazyky. Platí to o Polsku, kde najdeme mnoho příjemní cizího, zejména německého původu, Francouzi, zejména ve východní části státu, mívají příjmení německého původu: Schneider, Wendel, Mittelhauser, Weygand, Blum, Langweil, Lebel (z Löbel). Většinou jde o potomky - někdy dost vzdálené - francouzských matek a otců německého (alsaského) původu žijicích ve francouzském prostředí. Vedle příjmení německého původu se u Francouzů vyskytují i přímení italská (Zola, Gambetta), španělská (d'Hérédia), baskická (Ibarnegaray), bretoňská (Renan, Rohan), vlámská. Také mezi německými příjmeními je mnoho takových, která mají ve svém základu slova neněmecká, zejména slovanská: polská (Stefaniak, Chodowiecki, Zarnacke = Czarny - příjmení polského původu jsou zejména četná v Porýní-Vestfálsku), lužickosrbská (Schirach, Andrich, Antrack - bývají často překládána), chorvatská (Kowatschitsch) a česká (Peschke, Musil, Kufal = Koval, Kokoschka, Porsche = Boreš). Česká příjmení jsou velmi častá ve Vídni, kde se podle rakouských badatelů v roce 1965 vyskytovalo víc než 14 000 příjmení českého původu u 200 000 domácností. Slovanská příjmení jsou v německém jazykovém prostředí pravopisně přizpůsobena němčině a v různém stupni poněmčena. Některé jazyky se snaží tato příjmení odstranit: v tom směru jsou zajímavé poměry u Maďarů. Dost známých maďarských osobností mělo příjmení slovanská (Kossuth, Prochaszka, Stancsics), a zejména německá (Semmelweis, Wecherle). U těchto našich sousedů byla silná tendence nemaďarská příjmení přeložit nebo jinak přizpůsobit: syn Hruzové a Petroviče se stal Petöfym, Knöpfelmacher Gömbösem, Pehm Mindszentym.

Také u nás se vyskytují příjmení utvořená z cizího základu: francouzská (Le Breux, Davignon, Buteau, Dezort), zejména u potomků panských služebníků (kuchařů, učitelů tance, francouzštiny apod.) či též kolonistů (na Čejči); italská po kupcích, stavebních specialistech (národní jméno Vlach se stalo v 16. stol. u nás synonymem slova zedník), kominících (Demartini, Digeorgi) a dalších řemeslnících (Bally, Spadoni, Bulgari, Calma - u mladší generace psáno Kalma -, Venuti - u mladší generace psáno Venuta -, Chittusi, Stretti, Ugge). V nové době k nám pronikají i jména ruská, ukrajinská, polská, ale i příjmení orientální. Ta přicházejí již stabilizovaná a v českém prostředí se nemění.

Existuje jakási množina příjmení, která můžeme označit jako středoevropská: najdeme je v Čechách a na Moravě, na Slovensku, v Německu a v Rakousku, v Polsku a také v komunitách židovských, promítají se do nich jazykové prvky tohoto různorodého společenství. Je to zřejmé nejen při pohledu na repertoár českých příjmení, ale např. i při pohledu do vídeňského telefonního seznamu. Ještě zřejmější je to při listování rozsáhlým Slovníkem amerických příjmení (Dictionary of American Family Names, Oxford University Press, 2002), jehož autoři nejsou zatíženi evropskými národnostními resentimenty. Ukazuje se tu, jak jsou k nerozlišení promíchána některá příjmení českého, slovenského a polského původu, kdy je jen obtížné rozhodnout, zda základ příjmení pochází z českých (moravských a slezských) dialektů nebo ze sousedních jazykových oblastí Polska či Slovenska, jak lze jen těžko odlišit příjmení německého jazykového původu obvyklá u Čechů od těch, která se vyskytuji v německy mluvících zemích ale i v Polsku a jak se prolínají s příjmeními z jiddiš u rodin s židovskými předky .

Společné víc než sedmdesátileté soužití Čechů a Slováků v jednom státě a zejména migrace ze Slovenska do Čech po rozdělení republiky se promítly do repertoáru českých příjmení. Proti Benešovu souboru, který byl základem prvního vydání Slovníku českých příjmení z roku 1983 a byl zakotven ve sběru materiálu z období 1937 – 1967, se tu objevuje více příjmení slovenského (též maďarského) původu. Projevuje se i užší kontakt s Polskem, daný zřejmě též migrací Poláků za prací do České republiky a zejména se objevují i příjmení romská. V první pětistovce příjmení nejčastěji se vyskytujících v České republice najdeme 45 příjmení, odkazujících na cizí původ, většina je německých, ale jako číslo 183 se objevuje příjmení Horváth ( 4 416 nositelů), 305 Kováč (3 200), 605 Balog (1 964), 632 Gábor (1 898), 718 Demeter (1 710), 753 Ferenc (1 648), 944 Varga (1 355), 486 Horvát (1296) – těsně za hranicí 500 je Gajdoš (1 297). Vliv slovenštiny a polštiny ovšem se projevuje i subtilněji, příbuznost jazyků a jejich slovotvorných prostředků situaci zatemňuje.

Z lingvistického hlediska nejzajímavější skupinu tvoří příjmení německého původu. Jsou svědky tisícileté denní reality „stýkání a potýkání“ českého a německého živlu. Jejich nositelé k nám přicházeli před staletími, ale také v době historicky ne příliš vzdálené, vesměs ze sousedních německy mluvících území (Rakousko, Bavorsko, Sasko) nebo z území se smíšeným obyvatelstvem (Kladsko, polské Slezsko). Byli to řemeslníci, kolonisté, kteří přicházeli do našich měst ve 13. a 14. století (mnozí z nich se počeštili zejména za husitských válek) nebo byli usazováni novými majiteli na opuštěných usedlostech po třicetileté válce. Postupně splývali s domácím obyvatelstvem a počešťovali se. V českém jazykovém prostředí jejich příjmení ztratila kontakt s německým jazykovým vývojem a mnohá si zachovala nářeční či starobylý ráz. Některá se hláskoslovně, tvaroslovně či pravopisně přizpůsobila češtině, někdy do té míry, že se jejich původní základ značně deformoval. Všechna tato příjmení se skloňují jako jména česká, přechylují se do ženských podob. Od mnohých z nich se tvoří další odvozeniny tak, že se k německému kmeni přidává česká odvozovací přípona.

K Čechům se dostávala tato příjmení zejména smíšenými sňatky v českém prostředí. Mnohá německá příjmení dostali čeští lidé v německém prostředí - především jsou to příjmení označující místo původu (Bém, Prager, Politzer, Šmilauer). Mnohá však vznikla překladem původně českého jména: jedno ze sedmi dětí tuchlovického ševce Náprstka bylo na rozdíl od sourozenců zapsáno do matriky německým ekvivalentem slova náprstek, Fingerhut, jeden člen této rodinné větve, známý vlastenec Vojta Náprstek, se v 19. století vrátil k původnímu znění. Poněmčením některým urbářů po Bílé Hoře byla poněmčena i snadno přeložitelná česká příjmení: Sedlák - Bauer, Švec - Schuster, Pekař - Bäcker apod. Nepříznivé národnostní poměry a německý charakter úřadů, zejména v 18. století, způsobily, že se taková příjmení u českých rodin ustálila, někdy v původní podobě, často počeštěná (Šubrt, Šmíd, Flajšhans).

Mnoho příjmení, v jejichž etymologii nacházíme německý základ, nelze považovat za příjmení německého původu; jsou odvozena od slov přejatých do češtiny, přejatých často už ve středověku, a to zejména takových, která mají charakter slov a termínů mezinárodních: termíny právnické, správní, slova označující funkce a úřady nebo pocházející z řemeslnické terminologie. Velká část těchto slov z jazyka vymizela tak, jak ze života společnosti mizely skutečnosti, které označovaly. V příjmeních jsou však fixována. Některá další slova tohoto typu byla - zejména za obrození - nahrazena ekvivalenty utvořenými z českého či slovanského základu: i tato slova však zůstala příjmeními. Místo forman říkáme povozník, fořt se stal lesníkem, nepracujeme ve veřtatu, ale v dílně. Příjmení Forman, Veřtát či Fořt však zůstala nepočeštěna. V době, kdy k tomuto vývoji jazyka došlo, byla již naše příjmení ustálena.