Jak vznikala naše příjmení

Třetí významnou skupinu příjmení tvoří příjmení z apelativ (A), tj. podstatných jmen, přídavných jmen, sloves, příslovcí, částic a citoslovcí obecného významu. Je velmi rozmanitá. Obráží v celé šíři svět, v němž se naši předkové pohybovali, jejich život rodinný i společenský, přírodu, která je obklopovala, svět práce stejně jako sféru intimní.

Řada těchto příjmení zařazuje člověka podle jeho místa v lidském kolektivu, podle jeho zaměstnání, charakteristických rysů fyzických i duševních, podle událostí, v nichž se proslavil. Často jen konstatují a popisují, ale mnohdy je jejich základem přezdívka značně expresívní. Celkem málo expresivity je v příjmení Kovář, ale už příjmení Nekovář nebo Kováříček, od něj odvozená, v sobě zahrnují určité hodnocení či vztah k pojmenovávané osobě. Zajímavá jsou deminutiva, zdrobněliny, vyjadřující nejen mládí a nezralost (Kováříček), ale i půvab nositele (Jedlička, Růžička apod.). Některá příjmení byla metaforou, dnes již jen těžko rozluštitelnou. V běžném styku totiž ztrácí příjmení pro nás svůj původní význam a vnímáme je jen jako označení konkrétního nositele. Nevadí nám (a ani nevnímáme, že je v tom rozpor), že pan Vrabec je velký a silný člověk klidných způsobů, pan Pospíšil málokdy pospíchá a že slečna Hrubá je subtilní jemná dívka. Výjimku tvoří příjmení utvořená ze slov, která se vztahují k oblasti sexu a vyměšování (1450 Procopio Pizda dicto; 1391 Tomáškovi příjmím Prdel; 1399 Prdelík střelec Haškóv). Byla vnímána jako neslušná a sami jejich nositelé se mnohdy přičinili o změnu: například z celého širokého jihočeského rodu Uchcanejch si toto příjmení ponechal jen jeden z jeho členů. Ostatní si je změnili na neutrální Urban. Pravděpodobně v tom směru působili i faráři, kteří vedli matriky. Do naší doby se udržela vlastně jen ta, která svůj „necudný“ význam ztratila: některá slovesa pohybu a dnes už neužívaná pojmenování tělesných orgánů, např. Kep (Kepka, Kepák) nebo Hrma. Zato ale ve vídeňském adresáři z r. 1930 čteme příjmení českého původu Kunda, Pudelka, Ritka, Wosserka, Skurwa, Gebák, Gebala (g = j) a další: v německém jazykovém prostředí se uchovala, protože nikdo nevnímal jejich obecný význam.

K charakteristice člověka se zejména dobře hodí přídavná jména, protože označují rozmanité vlastnosti, jako tvar těla (Dlouhý), nápadnost některé jeho části (Hlavatý, Černý), vlastnosti hlasu, temperament, povahu, způsob vystupování (Křikava, Smutný, Pokorný). Nezřídka při označování člověka přídavným jménem působila metafora: přezdívku Hedvábný, která se pak stala příjmím a posléze příjmením, mohl dostat nejen ten, kdo měl hebkou, svěží pleť, ale i kdo měl jemné způsoby.

Přídavná jména se jako příjmení vyskytují ve jmenném tvaru (Křepek, Krch), většinou ale ve tvaru složeném (Veselý). Odvozeniny se shodují tvořením s odvozeninami z OJ: jsou ze zkrácenin (Nerud z nerudný) a z jejich zdrobnělin (Hobzek, Hobzík z hobezný = hojný, bohatý), z odvozenin s příponou -a (Hobza z hobezný, Neruda z nerudný, Zelena ze zelený). U příjmení z přídavných jmen se vyskytují přípony se souhláskami -s (Holas z holý, Malásek z malý), -š (Hrubeš, Hruboš z hrubý, Malouš z malý), -ch (Modrach, Modroch z modrý), -c (Peknice z pěkný, Hrubec z hrubý - též z podstatného jména), -č (Maláč z malý, Bradáč z bradatý též z podstatného jména), -k (Holík z holý, Menšík z menší = 2. stupeň přídavného jména malý, Málek, Malák z malý). I ostatní přípony, které jsme poznali u odvozenin z OJ a MJ, se tu vyskytují.

Podobně jako přídavná jména stávala se příjmeními i podstatná jména charakterizující člověka, označující části těla, zejména části těla nápadné a odchylné od normálu (Hlava, Kotrba, Nosák, Ouško, Očko, Huba, Brada, Hnát, Nožička, Koleno, Ručka, Bříško, Hrma), též názvy tělesných i duševních vlastností (Rozum, Žert, Nepokoj, Sváda, Pleticha, Smysl; Trampota, Láska, Naděje, Pýcha), stejně jako z podstatných jmen vyjadřujících dojmy a vjemy lidských smyslů (Hlas, Řmot, Lomoz, Skřek, Sten, Ticho, Puch, Krása, Nádhera, Špína, Hlad, Lahoda). Výrazně metaforický význam si dodnes uchovala zejména příjmení tvořená z obecných jmen nebo z osobních jmen s přívlastkem shodným (Suchařípa, Kozibrádka, Malypetr); někdy se přeměnila ve složeniny vlastní (Suchochleb). Ve složeninách ztrácívá přídavné jméno délku přípony.

Příjmeními se stala i slova, která značí věk a vzrůst (Dítě, Roček, Robek, Hoch, Pacholík, Jinoch, Vejrostek) a příbuzenské vztahy (Rodič, Babuška, Děd, Stařeček, Otec, Tátovský, Matička, Synek, Pastorek, Schovanec, Ujčík). Místo bydliště naznačují nejen příjmení tvořená z MJ, jak jsme ukázali výše, ale uplatňují se tu i apelativa: Štěpnička, Palouček, Potůček, Koutný, někdy v předložkovém pádě (Ulip, Zápotocký, Zárožeň = kdo bydlel za sousedem jménem Rožeň).

Velkou skupinu tvoří příjmení z názvů sociálních skupin, vyjadřující sociální statut nositele (Měšťan, Sedlák, Láník, Čtvrtník, Chalupník, Poddaný, Svobodník, Dvořák, Zeman, Hrabě, Kníže, Biskup, Probošt, Kaplan . . .), jeho zaměstnání (Pasák, Stádník, Bača, Koňák, Volák, Vinař, Chmelař, Mysliveček, Hajný, Rybařík, Ptáčník), funkce a úřady (Starosta, Rychtář, Fojt, Kanclíř, Regent, Vladař, Úředník, Písař, Šafář), Jsou příjmení z rozličných označení vojenských osob, a to nejen podle hodnosti (Voják, Dráb, Střeleček, Dragoun, Kaprálek, Fendrych, Jenerál), ale i podle velitele, pod nímž voják kdysi sloužil (Tampír z Dampierre, Lagron z La Corona).

Velmi rozmanitá jsou příjmení z názvů řemesel zpracujících kovy (Kovář, Zámečník, Kosař, Mečíř, Klempíř, Zvonař), dřevo (Tesař, Truhlář, Kolář, Bednář, Soustružník, Korbelář), podle výrobců a zpracovatelů látek (Tkadlec, Soukeník, Postřihač, Valchář, Krejčí), pracovníků s kůžemi a usněmi (Koželuh, Švec, Sedlář, Tobolář), odborníků zabývajících se kamenem a zeminami (Lamač, Cihlář, Sklář, Vápeník), potravinářů (Masař, Řezníček, Pekař, Pernikář, Mlynařík, Sládek, Olejník), stavebníků (Zedník, Hliňák, Studnař), ale i uměleckých povolání (Malíř, Muzikant, Bubeník, Hudec, Dudák, Gajdoš, Trubač, Pištec, Varhaník). Jsou příjmení z názvů obchodníků (Kramář, Kupec, Hokynář, Krupař), hostinských (Krčmář, Šenkýř, Vodička), dopravců (Vozka, Kočí, Forman, Kárník, Soumar, Plavec).

Řemeslníci dostávali přezdívky i z názvů nástrojů, jimiž pracovali (1454 krejčí Jehlička), a také podle potřeb svého řemesla (1457 švec Cvoček). Z těch pak vznikala příjmí a z nich příjmení. Touto cestou vznikla příjmení z názvů nástrojů kovových (Jehla, Šídlo, Kladivo, Knejp, Sekera), dřevěných (Palice, Bičiště, Roubíček, Hřídel, Cep, Vařečka atd.) nebo podle výrobků (řezník Jitrnička, pekař Žemlička nebo Calda apod.). Je nemálo příjmení z názvů pečiva (Pecen, Chlebíček, Rohlík, Žemlička, Buchtička, Doleček, Koláček, Koblih, Perníček), vařených moučníků (Šlejška, Šiška, Knedlík, Haluška, Svítek), tekutých jídel (Polívka, Oukropec, Vomáčka), nápojů (Voda, Pivko, Patočka, Kořalka), z masných jídel (Klobása, Buřt, Rosol, Paštika, Sekanina), z mlékařského názvosloví (Mlíčko, Smetánka, Syrovátka, Tvaroh, Sejrek), z názvů mlýnských výrobků (Otruba, Moučka, Vejražka, Kroupa, Krupka, Krupička). Mnohá z nich vznikla též na základě přirovnání: kdo seděl nehnutě jako pečeně nebo buchta na pekáči, dostal jméno Pečeně nebo Buchta, člověk se scvrklými tvářemi jméno Křížala, neenergický Kaše, člověk s nezdravě bledou pletí jméno Sejrek.

Příjmení vznikala i z názvů dopravních prostředků (Kočár, Kára, Saňa), hudebních nástrojů (Trubka, Cimbál, Varhan, Buben), zbraní (Kord, Šavelka, Píka, Šíp, Kušička). Jsou též příjmení podle názvů mincí (Penízek, Groš, Dukát, Tolar, Troníček, Halíř), nádob (Sklenička, Flaška, Lahvička, Korbel, Konvička, Džbánek, Hrneček, Kuthan), proutěného nářadí (Koš, Košíček, Košatka, Kukaň, Opálka), kusů nábytku (Lavička, Stolička, Stolek, Truhelka), z označení potřeb ke hrám (Karta, Kostka, Pinka, Kuželka). Z názvů budov, jejich částí i místností vznikla další příjmení (Komín, Pícka, Krb, Podlaha, Strop, Kuchynka, Pokoj, Světnička). Proč se taková slova stala příjmeními, se musíme dohadovat; jen málokdy najdeme v pramenech vysvětlení.

Vznikala též příjmení ze starých názvů chemických výrobků (Kamenec, Kolomáza, Ledek, Klihovec, Šmolka, Barva) a z označení rozmanitých odpadků (Popel, Kopt, Mour, Prach, Pleva). Podle kusu obuvi nebo oděvu pojmenovali nejspíše člověka, který se jím odlišoval od svého prostředí někdy výrobce, jindy člověka parádivého či naopak nedbalého. Z názvů obuvi jsou příjmení Bačkora, Bota, Škornička, Pantoflíček, podle částí oděvů a jeho doplňků Kaftan, Kožíšek, Rubáš, Kabát, Kalhotka, Pásek, Prýmek; nápadná jsou příjmení z kusů oblečení vyšlých z módy (Baladrán, Plundra, Ksás). Příbuzná příjmení jsou i jména z názvů prádla a ložního vybavení (Košilka, Cícha, Peřina, Poduška). Nechybějí ani příjmení z názvů látek a podobných textilních výrobků (Plátenka, Soukenka, Axamit, Damašek, Kment, Čaloun, Koberec, Huňka). Vyskytují se i příjmení z abstrakt (Nástraha, Záloha, Vojna, Válka, Náhoda, Příhoda, Svatba), z právního názvosloví (Zákon, Půhon, Vortel, Křivda, Vražda . . .), ze slov označujících majetkové a finanční vztahy (Deputát, Kořistka, Vejdělek, Škoda, Chudoba, Nouza), z kolektiv (Čeleda, Houf, Lid, Spolek), ze slov značících prostorové vztahy (Mezera, Skulina, Štěrba, Čára, Rejha, Quadrát), z množství a míry (Spousta, Hrstka, Kousek, Drobek, Kapka, Kopa, Hromada, Měrka, Korček, Strych, Žejdlík, Pinta), z označení času (Hodina, Poledne, Pondělíček, Podzimek, Duben, Masopust).

V příjmeních se odráží i náboženská ideologie a pověry. K některým příjmením tohoto typu daly podnět obrazy na domech a přezdívky hercům lidových náboženských her. Vyskytují se příjmení z názvů biblických osob, které jsou ztělesněním některých vlastností (Kain, Koliáš, Prorok, Apoštol, Herodes, Pilát, Ježíšek), nadpřirozených bytostí a strašidel (Čert, Ďabelka, Šetek, Bubák, Hastrman). Také podle příslušnosti k církevním a k náboženským společnostem vznikla příjmení (Katolický, Kacíř, Zborník, Habán, Pikhart, Pohan, Žid), stejně jako podle mnišských řádů (Řehola, Kapucián, Kvarda), bohoslužebných předmětů (Ornát, Růženec, Kadidlo), podle biblických MJ (Hebron, Sodoma) a náboženských pojmů (Modlitba, Otčenášek, Hřích, Nešpor).

Příroda, která člověka obklopovala, živá i neživá, mu poskytla další inspiraci při tvorbě příjmení. Je velká skupina příjmení z názvů živočichů; často vznikla podle zvláštní vlastnosti, kterou člověk měl společnou se zvířetem, či podle tělesného znaku, jímž se nějakému zvířeti podobal; působila rozmanitá ustálená přirovnání a symbolika: někdo byl vzteklý jako křeček - odtud přezdívka, z ní příjmí a nakonec příjmení. Člověk ale také mohl být nazván jménem zvířete, které mělo zvláštní vztah k jeho zaměstnání, např. kožišník dostal jméno Křeček (1469 Jacobus pellifex dictus Křeček), poněvadž se kožichy podšívaly křeččími kožkami. Některá příjmení sem však patří jen zdánlivě: vznikla z místních jmen, obnovením slova, z něhož MJ vzniklo: (Jan z Rakovníka Rak, Jan z Husince - Hus); někdy šlo o lidovou etymologii (Ohrad z Skur řečený Kurie).

Doklady o tom, že se název zvířete stal jménem, sahají až do 11. století; prameny zachytily jména Cany (Káně) 1052, Caica (Čejka) 1052, Celiga (Koliha) 1052, Wilcan (Vlčan) 1052, Zaba (Žába) 1073, Rak 1088, Vlk 1088.

Je mnoho příjmení z názvů savců, ať domácích zvířat (Býček, Volek, Kravka, Koník) či z názvů lovné zvěře (Zajíc, Jelen, Laňka, Koloušek), šelem (Kolčava, Tchoř, Vydra, Liška) a drobných savců (Ježek, Krtek, Sysel). Zajímavou skupinu tvoří příjmení ze jmen ptáků. Je četná - patrně proto, že lidé velmi intenzívně pozorovali ptáky, nápadné barvou, podobou, pohyby, hlasem. Některá z ptačích příjmení vznikla z nářečních synonym, např. vedle Vrabec a Brabec se vyskytují nářeční podoby Vrábek, Brábek, Vrabík, Vrábel, Vrablík, Vrobel, Štilip, Švihlík, Špelec a ještě jiné. Máme také příjmení z názvů ptactva domácího (Husa, Kačírek, Holub, Slípka, Kokoška). Z názvů ryb jsou příjmení Rybka, Karas, Vokoun, stejně jako z názvů vodních živočichů Rak, Žába, Pulec. Z názvů plazů je jen příjmení Had a jeho odvozeniny. Hmyz dal podnět k nepříliš velké skupině příjmení (Brouk, Chroust, Škvor, Cvrček, Blecha, Motejl). Též z názvů částí zvířecích těl vznikla příjmení (Kopejtko, Pazour, Růžek, Ocásek, Zobec, Křídlo).

Dost příjmení je z názvů rostlin a jejich částí, a to z názvů květin (Květ, Kvítek, Poupě, Růžička, Fiala, Konvalinka), voňavých rostlin (Balšán, Muskat, Rozmarin), domácího koření (Anýz, Koliandr, Šafránek, Chmel, Libíček), zeleniny (Křenek, Česnek, Cibulka, Salát, Řepa, Petrželka, Vokurka), textilních rostlin (Konopa, Lněníček), obilí (Zrno, Žitko, Pšenička, Ječmínek, Oves), luštěnin (Hrášek, Bobík, Čoček), olejnatých plodin (Semenec, Makoň, Hořčička), plevele (Stoklasa, Koukolík), lesních plodů (Jahoda, Malina, Šípek, Žalud, Bukvička), hub (Hubka, Klouzek, Pečírka, Smrž) a z částí rostlin (Lusk, Makovička, Košťálek, Slupka, Stýblo, Klásek), drobných dřevin (Křovina, Brslen, Jalovec, Kalina, Střemcha, Trnka, Břečťan), stromů lesních (Jedlička, Lípa, Dub, Bouček, Jabůrek), ovocných (Švestka, Slíva, Hruška, Vořech) a jejich částí (Ratolístka, Haluza, Suk, Puček, List, Kůrka, Lýko, Smola, Kořínek, Pařízek), z názvů nezpracovaného nebo jen částečně zpracovaného dřeva (Dřevo, Poleno, Prkna, Špalíček, Dračka). Mezi příjmeními jsou i příjmení vzniklá z názvosloví přírody neživé: z názvů nerostů (Kámen, Křemen, Křišťál, Rubín), atmosférických jevů (Duha, Vítr, Pára, Mráček, Rosa, Snížek, Nečas, Hromek, Chlad, Mráz) a nebeských těles (Hvězda, Měsíček, Slunečko).

Stalo-li se obecné podstatné jméno ženského či středního rodu příjmením, došlo k charakteristickým změnám. Většinou nabývá mužského zakončení (kapka - Kapek, udice Udic, koleno - Kolen) a skloňuje se podle mužských vzorů. Mívá i jiné zdrobněliny (k příjmení Bába je zdrobnělina Babek a Babík). Podstatná jména středního rodu jako příjmení měnívají příponu -o v -a (kladivo - Kladiva), některá mužská podstatná jména přijímají tuto příponu (červ - Červa). Někdy přechází 5. pád do funkce 1. pádu (Vomáčko). Pomnožná podstatná jména jako příjmení dostávají tvar čísla jednotného (pomeje - Pomej).

Příjmení vzniklá z obecných podstatných jmen přijímají přípony obvyklé u domáckých podob rodných jmen, a to přípony obsahující souhlásku -s (Hrbas, Hlavsa), -š (Soviš, Hlavoš, Listoš), -ch (Mydloch, Děduch, Tlamicha), -t (Plšat, Sněhota), -d (Sojda, Babinda), -n (Pihan, Pytloun, Zubina), -r (Hnáter, Dědourek, Pihera), -l (Zimel, Hubál, Vokal, Babula). Spadá sem mnoho odvozenin s příponou -ák (Březák) a jejich zdrobnělin (Škodáček).

Skloňováním se příjmení utvořená z apelativ původně nelišila od regulérních vzorů, ale časem se vyvinuly rozdíly (o srdci - o Srdcovi, od smrti - od Smrta). Zejména přešla k perspektivnějšímu typu skloňování (bez tykve - bez Tykva, bez křemene - bez Křemena). Při skloňování příjmení se neměnívá kvantita (mráz, mrazu - Mráz, Mráze, kámen, kamene - Kámen, od Kámena) a ukazuje se tendence zanedbávat pohyblivost -e-: pohyblivé -e- se více udržuje v nářečí než v obecné a spisovné češtině.

Zvláštní skupinou jsou poměrně vzácná příjmí a příjmení z celých vět s minulým časem sloves (Drahokoupil, Potměšil, Přecechtěl, Rozšlapil, Stojespal, Zlámaljelito, Ontověděl, Snědldítětikaši, Nasralvhrnec). Tato příjmení považuje Pavel Eisner za charakteristicky česká a cítí v nich právem zkoncentrovanou anekdotu. Někdy se z takových vět stalo příjmím a pak příjmením jen sloveso. Je to skupina velmi produktivní, ale tato příjmení nemívají příliš vysokou frekvenci, což naznačuje, že většina z nich se drží v jednom rozrodu se společným předkem. Narážejí zřejmě, podobně jako větná příjmení, na nějakou charakteristickou činnost či příhodu (Vyskočil, Navrátil, Spal, Rozsypal, Roztočil, Koupil). Příjmení z příčestí minulého činného splynula s příjmeními ze stejně zakončených jmen činitelských a ztratila význam minulosti (Hrabal, Snítil). Vedle typu zakončeného příponou -l jsou typy s příponou -la (Stavěla) a -lo (Vočadlo). Příjmení tohoto typu se vyskytují také jako zdrobněliny (Drobílek). Někdy z příčestí minulého činného vzniklo přídavné jméno (Nejedlý) a další odvozeniny z něj s příponou -ík (Nejedlík). Jiných odvozenin je málo: s příponou -as (Mrklas), -ec (Schánělec), -ák (Hradilák), -ka (Drobílka).

Z přítomného času sloves jsou jen ojedinělá příjmení jednoslovná (Nepovím) a větná (Vítámvás, Vosipivo). Častější jsou příjmení z rozkazovacího způsobu prostého (Vosol) nebo z rozkazovacího způsobu ve spojení s předmětem (Osolsobě). Z vazby pij vodu vzniklo příjmení Pivoda. Podobně tomu bylo v rozkazovacích větách s 5. pádem (nepij, Machu – Nepimách; babo raď - Babyrád). Jiným typem příjmení z rozkazovacího způsobu je spojení s příslovečným určením (Skočdopole). Byl-li tu předmět svým tvarem odchylný od obvyklých typů skloňování, přizpůsobil se obvyklým typům.

Příjmení vznikala i z příčestí trpného (Kut, Ohnut, zdrobnělina Ohnútek). Z nich jsou odvozena i další příjmení příponou -a (Kuta) a jejich zdrobněliny (Spálenka). Jako příjmení se vyskytují též složené tvary shodné s přídavným jménem (Kutý, Spálený). Jsou i příjmení se základů sloves (Couf -couvati, Vyhlíd). Někdy končí na -a, které je buď kmenové (Kokta z koktat), nebo je příponou (Hovora z hovořit). Takto utvořená příjmení mají i zdrobněliny (Hovorka). V jiných odvozeninách jsou časté přípony -ek (Plaček), -ík (Durdík), -ák (Čihák), -áč (Klofáč), -ač (Šťourač), -ačka (Klapačka), -s (Tlachsa, Durdis, Mrkos, Mrkous), -š (Vrtiš, Vrtiška), -ch (Mlčoch, Mlčoušek); dále se vyskytují přípony -ec (Náborec), -ha (Kokrha), -ta (Kypta), -át (Klofát), -ota (Drmota), -out (Drbout), -na (Tlachna), -ina (Zaplatina), -ěna (Kypěna), -an (Kulhan); přípona -an bývá též rozšířena o -da (Klofanda); -án (Vrzáň), -oň (Lizoň), -oun (Krhoun); -r (Brebera, Kejnar, Kokora, Paďour), přípona obsahující -r bývá, ještě rozšířena o -da (Breburda); -l- (Švihla, Švihel, zdrob. Švihlík, Dlabola, Čihula, Šikula), -v (Dojiva, Křikava). Někdy takové příjmení nevzniklo přímo odvozením ze slovesa, nýbrž z hotového činitelského jména.

Příjmení z nesklonných slov se vyvinula z přezdívek. Patrně mají základ v oblíbeném rčení nebo v užití slova v místě neběžného. Jsou z příslovcí, částic a spojek (Tenkrát, Šak, Zajista, Lacino, Prej, Zouplna, Tedáček), z citoslovcí (Cvak, Prsk, Řach, Tydlidát).