Jak vznikala naše příjmení

Skupina příjmení vzniklých z rodných a křestních, tj. osobních jmen (OJ), je obrovská: existuje asi 150 českých přípon, jimiž jsou tvořena. Základem našich příjmení jsou často osobní jména, která se u nás hojně vyskytovala po staletí. Ty vytvářejí velké skupiny odvozenin. Jedná se zejména o jména apoštolů, např. Jakub, Jan, Martin, Marek, Matouš, Šimon, Matěj, Petr a oblíbených světců jako Mikuláš, Vavřinec, Florián, Benedikt, Václav. Například příjmení z různých podob jména Jakub (Jak-, Kub- má přibližně 1,5 % naší populace, což je víc než příslovečných Nováků. Velmi četné jsou i odvozeniny od OJ Jan, Petr, Pavel.

Celá řada osobních jmen, která dala základ velkým skupinám českých příjmení, se už u nás jako osobní jména nevyskytují nebo jsou výjimkou: patří k nim například Vavřinec, Erasmus, Vincenc, Blažej a zejména Benedikt, které je základem příjmení Beneš a dalších odvozenin, jako je Bendl, Benda (ve slovníku viz heslo Ben). V raném středověku je k nám přinesli mniši benediktýni, kteří stáli nejen u zrodu české církevní organizace, ale také zavedli na svých statcích pokročilé metody pěstování zemědělských plodin. Na jejich farnostech děti dostávaly toto jméno.

V našich příjmeních se vedle předkřesťanských a křesťanských jmen domácího původu objevují počeštěná jména biblická, latinská, německá a západoevropská, ale také stará předkřesťanská jména slovanská, ať už v podobě složené (Jaromír, Stibor, Střezislav) či v podobě zkrácené (Jaroš, Stich). V základě našich příjmení se zachovala i stará germánská jména, jak počeštěná, tak původní. Jejich nositelé přicházeli do země jako kolonisté, jako členové družiny kněžny či královny německého původu (právě těmto kněžnám a královnám vděčí přemyslovský rod za jména Konrád, Ota, Bedřich či Oldřich), usazovali se u nás, a splývali posléze s českým obyvatelstvem. Vlivem módy i vlivem duchovní správy je dostávaly posléze i děti z českých rodin. Tak se v našich příjmeních promítají kulturní vlny, zahraničně politická orientace českých panovníků i módy, které v té či oné době a v té či oné společenské vrstvě vedly k tomu, že některá osobní jména byla oblíbená, často dávaná dětem, a jiná upadala v zapomnění.

Osobní jména, která se stávala příjmeními, často označovala otce. Na rozdíl od jiných slovanských (srovnej častá jihoslovanská příjmení zakončená -ič), ale i neslovanských, například severských, jazyků (srovnej švédská příjmení zakončená -son, -sen) však tento vztah nebývá většinou vyjádřen příslušnou přivlastňovací příponou. Jména jako Martinův, Jakubův a Martinů a Jakubů nejsou příliš obvyklá, často máme doklad o jejich změně v Martin, Jakub. Daleko častější jsou příjmení z domáckých tvarů osobních jmen. U těchto příjmení je těžké rozhodnout, zda jde o jméno po otci nebo o odvozeninu vlastního osobního jména. Historické doklady ukazují, že oba případy jsou možné, druhý je však četnější. Je též skupina příjmení z ženských křestních jmen, a to v základních podobách (Lidmila - 1390 Zdenco dictus Lidmilla), z domáckých podob (Důra z Dorota), ze zdrobnělin (Ančička - 1531 od Mikuláše Ančičky kováře). Někdy dostávala takováto příjmení příznačně mužské podoby, např. Zuzan, Zuzánek, Zuzaník, Zuzaňák. Tato příjmení naznačují vztah k matce či manželce. Nejsou četná, ale také ne vzácná.

Osobní, tj. rodná a křestní jména se stávala příjmeními buď neobměněná (Ambrož), či obměněná. Obměny byly vytvářeny ze začátku (1581 Zachariáš jinak Zach) nebo z konce (1589 Ambrožovi, jinak Brožovi), zřídka ze středu jména (Ton z Antonín, Landa z Mikulanda a to Mikuláš).

Někdy přistupuje k takovýmto podobám přípona -a (Havel-a z Havel, Bárt-a z Bartoloměj - 1570 Bartoloměj jinak Bárta, Kub-a z Jakub).

Příjmení odvozených z osobních jmen souhláskovými příponami je řada typů:

-s: (Tom-s z Tom-áš); -is/-ys (Tom-is z Tomáš, Vondr-ys z Ondra a to z Ondřej), -es (Kub-es z Ja-kub), -as (Kub-as z Ja-kub), -os (Mark-os z Marek), -us (Koub-us z Ja-kub), -sa (Tom-sa z Tomáš. - 1463 Thomas dictus Tomsa sutor);

-š: (Pe-š z Pe-tr); -eš (Bureš z Burian - 1581 Burian jináč Bureš), -iš/yš (Jen-iš z Jan - 1454 Johannes Geniss dictus), -aš/áš (Host-aš z Host-ivít, Host-islav, -oš (Bartoš z Bart-oloměj - 1471 Bartholomeo sutori, Bartoss sutor), -uš/-ouš (Vavr-uš z Vavřinec - 1467 Laurentio alias Wawra Wawrussonis);

-ša: (Pe-ša z Petr - 1397 Petrus Kostelecz, 1418 Pessae dicti K.); i tato přípona bývá rozšířena o samohlásku: -iša, -eša atd. -c: jen ve spojení se samohláskou: -ec (Kub-ec z Jakub 1520 Jakub řečený Kubec), -ic (Peš-ic z Pech nebo Peš a to z Petr); -ca (Má-ca z Matěj, Martin); ve spojení se samohláskou: -ica (Havl-ica z Havel), s přehláskou: -ice (Havl-ice z Havel);

-č: (Jan-č z Jan); ve spojení se samohláskou: -eč (Ond-eč z Ond-řej), -ič (Havl-ič z Havel), -ač (Kub-ač z Jakub); -ča (Mí-ča z Mi-kuláš, Mi-chal), (Adam-ča z Adam); -iča (Jur-iča z Jiří, nář. Juří);

-še: (Jakubše z Jakub); též rozšířeno o samohlásku: -aše, -uše; -ch: (Pe-ch z Petr - 1463 Petrus dictus Pech); rozšířena o samohlásku: -ich (Fab-ich z Fabián, Ondř-ich z Ondř-ej), -ech (Bol-ech z Bole-slav), -ach (Karl-ach z Karel), -och (Ant-och z Ant-onín - 1463 Anthonio alias Anthochoni, Vavr-och z Vávra), -uch/-ouch (Val-uch/Val-ouch z Val-entin - 1540 Valentin jinak Valouch); -cha (Vá-cha z Václav - 1413 Wenceslai dicti Wacha), též rozšířena o samohlásku: -ocha apod.;

-k: (Vo-k z Vo-lfgang); ve spojení se samohláskou: -ák (Jan-ák z Jan - 129 Janovi řečenému Janák), -yk (Mat-yk z Mat-ěj), -ok, -uk (řídké), -ka (Pe-ka z Pe-tr); ve spojení se samohláskou: -ika/-yka (Mat-yka z Mat-ěj), -eka (Jan-eka z Jan), -uka (Pešút-ka z Pešta, Péša a to z Petr);

-ek: touto příponou se tvoří zdrobněliny z celých jmen (Martínek), ze zkratek a z rozmanitých odvozenin z nich: (Brožek z Brož a to z Am-brož, Šimek z Ším-a a to z Šim-on); mezi těmito zdrobnělinami tvoří zvláštní skupiny osobní jména se skupinou hlásek -tis-, -dis-, z níž po redukci vzniklo -c- (Kocek patrně z Chotis-lav, Lacek z Ladislav - 1381 Ladislav z Kravař 1374 Lacek); zdrobněliny původně označovaly lidi menší nebo mladší;

-ík, -ka: co platí o příjmeních s příponou -ek, platí i o zdrobnělinách zakončených na -ík a na -ka; je jich ale méně;

-ko: příjmení s příponou -ko jsou jednak pokračováním starých jmen toho typu (1549 Petr jinak Petrásko), jednak pocházejí ze severovýchodočeského nářečí, jednak ze jmen s příponou -ek obměněných Němci v jižních Čechách (Vanko z Vaněk a to z Václav); -ke: v jiných krajinách Němci obměnili příjmení končící -ek (a -ka) v -ke (Vanke z Vaněk a Vanka z Václav)

-ha: (Blá-ha z Blažej - 15. stol. Blažej či Bláha štumpař; š. = koželuh); kombinace se samohláskou (Mat-ěha z Ma-těj) jsou velmi řídké;

-d: jasné případy jen ve spojení se samohláskami (Kod-ad, Kod-yd z Ni-kod-ém, Jan-oud z Jan);

-da: přistupuje k částem jmen zakončeným souhláskou (Bar-da z Bar-toloměj), ke jménům zakončeným souhláskou -n (Jan-da z Jan - 1389 Jan, 1392 Janda, Mašin-da z Mašín a to z Ma-těj, Ma-rtin apod., Kuban-da z Kuban a to z Jakub, Mikun-da z Mikuláš); vyskytuje se v kombinacích se samohláskami (Kod-ada, Kod-eda z Ni-kod-em; Proch-oda z Proch a to z Pro-kop, Zik-uda ze Zik-mund);

-t: tato přípona přistupuje zejména ke jménům s příponou -an (Kuban-t z Kuban a to z Jakub); vyskytuje se ve spojení se samohláskou: -at (Kod-at z Ni-kod-em), -et (Kod-et, rovněž z Ni-kod-em), -yt (Jand-yt z Janda a to z Jan), -ut (Blah-ut z Bláha a to z Blažej - 1459 Blasii piscatoris, Blahut piscator; p. = rybář), -ot (Jank-ot z Janek a to z Jan), -át (Havl-át z Havel), -out (1454 Sigmund alias Sichaut; Sich-out z domácké podoby osobního jména Zikmund);

-ta: přistupuje k částem slov (Val-ta z Val-entin, Rem-ta z Je-rem-iáš) nebo k odvozeninám zakončeným souhláskou: (Kubiš-ta z Kubiš, Kubas-ta z Kubas, obě z Ja-kub; Jeniš-ta z Jeniš a to z Jan; Peš-ta z Peš nebo Pech a ta z Petr; Vach-ta z Vach a to z Vá-clav); tato přípona bývá ještě spojována se samohláskou: -eta (Kun-eta z Kun-rád - 1469 Kuneš či Kuneta švec), -ata (Kub-ata z Jakub - 1476 Jacobus alias Cubata), -ota (1490 Jan či Janota), -uta (Mach-uta z Mach a to z Matěj, Martin);

-n: ve spojení se samohláskami -en (Jak-en z Jak-ub), -on (Bal-on asi z Bal-tazar), -oun (Fil-oun z Fil-ip), -an (tvary jako Zikan, Zikán vznikly nejčastěji rozšířením jmen s příponou -a); tu a tam se vyskytují podoby s příp. -ián (Kob-ián patrně z Ja-kob); vznikly patrně vlivem takto zakončených latinských křestních jmen (Fabián...); -ín (příjmení Kun-ín je svým původem příd. jm. přivl. ze jména Kun-a a to z Kunrád; v příjmeních jako Divín - 1399 resignat Divino, 1407 Divissii - jde o odvozovací příponu, v příjmení Brychcín o rozšiřující příponu -n, která přizpůsobuje jméno obvyklejšímu typu skloňování), přípona -ýn (Vavr-ýn z Vávra a to z Vavřinec) a -ein/-ain (Vavr-ejn) jsou jen hláskovou variantou přípony -ín;

-na: (Prů-na patrně z Pro-kop, ů vzniklo z ó; Blah-na z Blah-oslav apod.), ve spojení se samohláskou: -ana (Jurana z Jura), -ena/-ěna (Havl-ena z Havel), -ina/-yna (Chvalina patrně z Bohu-chval), -ona (Petona z Pet-r), -una (Matuna z Mat-ěj, Mat-ouš);

-ň: (Bře-ň z Bře-tislav), -aň (Jiraň z Jíra a to z Jiří), -áň (Kubáň z Kuba), -eň (Blah-eň z Blah-oslav), -oň (Bart-oň z Bartoloměj - 1575 Bartoloměj jinak Bartoň Přestavlcký);

-ňa: (Váňa z Václav - 1451 Václav řečený Váňa), -ně (Vá-ně z Václav); ve spojení se samohláskami: -áně (Šim-áně z Šíma a to z Šimon), -oně (Jir-oně z Jíra a to i Jiří). -yně (Purkyně z Purk-hart):

-j: tato přípona bývá nejčastěji ve spojení se samohláskami: -aj (Peter-aj z Petera a to z Petr), -ej (Tom-šej z Tomeš a to z Tomáš), -oj (Slav-oj ze Slavo-mír, Jaro-slav apod.);

-ja: vzácně se vyskytující přípona, a to ve spojení se samohláskou (Kub-ěja z Ja-kub); totéž platí o její podobě s přehláskou, tedy -je (Jer-yje z Jer-emiáš nebo Jer-onym);

-r: z příjmení utvořených příponami obsahujícími -r jsou průhledná jen ta, v nichž je -r spojeno se samohláskou: -ar (Kod-ar z Ni-kod-ém), -er (Tom-er z Tom-áš); v podobných případech nelze někdy odlišit příjmení českého původu od příjmení původu německého; ír/ýr (Peš-ír z Péša a to z Pe-tr; Janýr z Jan), -or (Šich-or z Šícha a to z Ši-mon), -our (Jaňour z Jan), -ra (Pavra patrně z Pav-el); ve spojení se samohláskou: -ara (Šim-ara z Šim-on), -era/ěra (Mich-era z Mich-al), -íra (Adam-íra z Adam), -ora (Jand-ora z Janda a to z Jan), -ura (Mac-ura z Matěj - 1548 Matěj Macura);

-ř: vzácná přípona; vyskytuje se ve spojení se samohláskami: -ař (Fil-ař z Filip), -íř (Pet-íř z Petr);

-l: tato přípona se vyskytuje ve spojení se samohláskami: -al (Jakub-al z Jakub), -el (Vach-el z Vach a to z Vá-clav apod.; v případech jako Štěp-l ze Štěp-án zaniklo -e, jako tomu bývá v německých jménech na -el); -il (Jaros-il z Jaros-lav), -ol (Mat-ol z Mat-ěj nebo Mat-ouš), -ul (Hod-ul z Hodislav), -la (Pa-la z Pa-vel - 1409 erga Palam alias Paulum sutorem; s. = švec); bývá též ve spojení se samohláskou: -ala (Kob-ala z Ja-kob), -ela (Kub-ela z Ja-kub), -ola (Pav-ola z Pav-el), -ula (Vac-ula z Váca a to z Václav - 1433 Wenceslao dicto Waculae);

-le: rovněž jako předešlá přípona ve spojení se samohláskami: -ále (Kubále z Ja-kub), -ele (Kub-ele z Jakub), -ule (Pet-ule z Pet-r);

-ba: příjmení obsahující příponu -ba vyskytují se zřídka: častěji v podobě se samohláskou: -aba (Šal-aba z Šal-amoun), -eba (Jan-eba z Jan), -iba (Kul-iba z Mi-kul-áš);

-va: co bylo řečeno o příponě -ba, platí i o příponách obsahujících -va (Sal-va patrně ze Sal-amon), -ava (Peš-ava z Peš nebo Peša a ta z Petr);

-ma: příjmení Hal-ama je patrně další odvozeninou jména Hála z Havel;

-o: u některých příjmení takto zakončených jde o ustrnulý 5. pád (Kubo z Kuba), u jiných o první část jmen (Jaro někdy z Jaro-slav, Kriso z Chryso-stom);

-y: jména takto zakončená jsou z ustrnulého 2. pádu (Jury z Jura); někdy, jako je tomu např. u příjmení Vašatý (z Vašata), se -y prodloužilo vlivem přídavných jmen;

-e: na konci příjmení jako Kube vzniklo -e spíše z -a vlivem německým než ustrnutím 5. pádu příjmení zakončeného souhláskou (zde Kub).