|   

Jak vznikala naše příjmení

Prof. PhDr. Dobrava Moldanová, CSc.

1. Úvod

Copak je po jméně? Co růží zvou,
i zváno jinak, vonělo by stejně.
W. Shakespeare, Romeo a Julie
Jména velkých mužů jsou krásná.
Josef Beneš

Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisem i skloňováním. Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, v českém jazykovém prostředí přecházejí obvykle v přechýlené podobě na manželku a na dcery - i když se při sňatku snoubenci mohou dohodnout, že si žena ponechá své dosavadní příjmení, popřípadě že ženino příjmení budou používat oba manželé i jejich děti.

Každý z nás má (nejméně) dvě jména: osobní jméno(a) a příjmení. Osobní jméno(a) nám dávají rodiče brzy po narození - úředně se jmenuje rodné jméno; dříve (a dodneška v křesťanských rodinách) je dávali při křtu, odtud křestní jméno. V dalším výkladu pojmy křestní a rodné jméno shrnuji pod termín osobní jméno (OJ). Osobní jméno bylo dlouho jediným nebo alespoň hlavním označením osoby; ještě v 18. století bývaly seznamy osob pořádány podle něho. Jestliže se potom v souvislém textu opakovalo pojmenování osoby několikrát, příjmení se objevilo jen při první zmínce; v dalších případech byla označována jen osobním jménem (1585 Vít Regal - Majdalena, jmenovaného Víta matka).

Dědičná příjmení se u nás vyvíjela postupně z nedědičných příjmí (přízvisek), kterými se rozlišovali lidé stejného jména v obci nebo v jiném kolektivu. Samo slovo příjmení dodnes naznačuje druhotný vztah k osobnímu jménu, stálo jen „při jméně“ a doplňovalo je. Nabývalo významu teprve ve chvíli, kdy označení osobním jménem nestačilo k přesnému odlišení osob. Soubor osobních jmen užívaných v příslušném kolektivu byl nevelký. Opakovalo se jich vlastně jen několik. Jejich nositelé se proto odlišovali často rozličnými domáckými (hypokoristickými) podobami svého jména. Pro ilustraci uveďme varianty jména Jan:

  • 1567 Jan jinak Janoušek šenkýř
  • 1529 Janovi řečenému Janák
  • 1454 Johannes Geniss dictus
  • 1499 Jan Jenišek
  • 1490 Jan či Janota literát
  • 1431 erga Johannem Jantásek
  • 1579 Janovi jinak Jankovi v Chuchlíku
  • 1453 Johanni sutori dicto Jech
  • 1421 Johannes dicti Jess
  • 1551 Jan jinak Jíša, kovář

Jindy se jmenovci rozlišovali označením otce (Janův, Vítův, Jakubův) a též - podstatně řidčeji - označením matky nebo manželky (Manďák, Haničinec, apod.). Není třeba zdůrazňovat, že každá generace mohla být označována jiným příjmím (1456 Jan Turek, syn někdy Václavuov, Chalupa řečeného), nebo že jeden člověk mohl mít příjmí několik.

Hlavně označení podle otce (1676 Jan Martinův) vedlo k dědičnosti příjmí a vzniku příjmení (Martinů, později i Martin). Někdy se dědičná jména u rodů udržela přes několik generací, ale také se mohly podoby měnit už za života jednoho nositele (1416 Wanyek Piknosy tj. s malým, špičatým nosem, 1434 Wankonis Piknosek, 1436 Wenceslai Pikus, 1436 Wanconis Piknae). Mnohdy se příjmení drželo, snad vlivem urbářů, tj. knih, do nichž vrchnosti zapisovaly majetek a povinnosti poddaných, spíše na dvorci a na domě než na rodě (1653 Jakub Skuhráček - jmenoval se původně Jakub Plocek - přiženil se k dceři Václava Skuhráčka); pamětníci ještě pamatují, že se donedávna na vesnicích rozlišovalo, jak komu říkají podle usedlosti a jak se píše. Ve městech bylo bližší, diferencující označení člověka ještě důležitější než na vsi, protože na poměrně malé ploše žilo více lidí. Poněvadž se městští obyvatelé víc než vesničané od sebe lišili zaměstnáním a původem z různých míst, vystupovala do popředí jako diferencující pojmenování označení podle řemesel (1546 Mikuláš Platnýř), místa původu (1581 Šebestián Záblatský, Jiříka Kováře syn ze Záblatí), domovního znamení (1525 Jan od Žab - Jan Žába) či místa bydliště v obci (1585 Šimek pod Skalkou).

Podoba a fyzické i duševní vlastnosti člověka byly dalším zdrojem příjmí a příjmení: buď pojmenované přímo (Černý, Veselý, Kučera, Pokorný, Skoupý), nebo nepřímo, přeneseně (Růžička, Jedlička, Bejček, Volek). Podobně se příjmími a příjmeními stávaly charakteristické slovní obraty, narážky na příhody, jejichž hrdinou (často nehrdinným) nositel byl (o jednom rodu Vyskočilů je doloženo, že jeho praděd získal své jméno tím, že při hospodské rvačce vyskočil oknem). Zejména tato příjmení mají výrazně expresívní charakter, ať už nositeli lichotí nebo ho haní či zesměšňují.

Poslední aktivita

18. března v 21:04Jaroslav Endrych u osobnosti Jaroslav Endrych:
Dílo autora: e-knihy: Tygr v kleci a jiné povídky, Život aneb trampoty…
18. března v 20:25Jaroslav Endrych u osobnosti Jaroslav Endrych:
Od roku 2004 členem Severočeského klubu spisovatelů v Ústí nad Labem…
16. března v 17:20Karel Vomáčka v klubu Pelikán:
co to tu melete za sračky
16. března v 14:39Anna Kučera v klubu Jasan:
Možná měl někdo z rodiny přistěhovalce do Ruska od 60. let 19. století…
15. března v 21:52Veronika Kořínková v klubu Škarabela:
Ano, podle matričních zápisů z Rouchovan (20. léta 18. století) se…